Červené Poříčí, původně zvané pouze Poříčí jako jedna z mnohých obcí v Čechách, mělo už od středověku rytířské či vladycké sídlo v podobě tvrze, jak lze soudit podle šlechtického přídomku, uváděného v dochovaných písemných pramenech od první poloviny 14. století (mezi léty 1318 - 1352 držel statek Jaroslav z Poříčí).

O existenci tvrze je první zmínka až ze 16. století, konkrétně v prodejní smlouvě z roku 1569, kdy tvrz a ves Poříčí přešla z vlastnictví vladyky Hendrycha Mladoty z Jelmanic do vlastnictví pana Mikuláše Šice z Drahenic. Starší literatura uvádí, že tvrz nechal postavit až zmíněný Jindřich Mladota, a měla stát při řece Úhlavě. Po smrti Mikuláše Šice v roce 1571 se statku ujal Adam Šic. Ten dostal do zástavy vsi Třebýcinu, Třebýcinku, Kokšín, Vosí, Jíno a Kbel, z nichž část později získal do trvalého vlastnictví a připojil je k panství Červené Poříčí.

Po požáru v roce 1606, kdy ,,tvrz Poříče se mlejnem a dvorem a stodolami, chlívy, maštalemi, vobilnicemi...“ do základů vyhořela, si pan Mikuláš II. Šic z Drahenic, syn při požáru zraněného a krátce nato pak zemřelého Albrechta Šice,  nechal postavit pohodlný pozdně renesanční zámek při říčce či potoku Bradlavka. Zámek byl částečně opatřen předzámčím s průjezdní branou, asi už původně věžovitou, s průjezdem zaklenutým hřebínkovou klenbou, vedoucím na nádvoří. Podobné zámecké kompozice s předzámčím aspoň částečně ohrazujícím vlastní zámek a s věžovitou branou se v naší renesanci najdou, asi neznámějším příkladem je zámeček Kratochvíle u Netolic. Vlastní zámek byl původně jednokřídlou patrovou, půdorysně obdélnou budovou s nárožní polygonální věží o něco převyšující budovu.

Poříčský zámek datuje kamenná deska s rytým nápisem nad hlavním vstupem z nádvoří do roku 1611. Stavba svými lombardsko-saskými štíty odpovídá i soudobým stavbám prostředí. Základní prostorové členění se tu zachovalo i přes pozdější úpravy.

Nový renesanční zámek dal nynější jméno celé obci, protože pro velkou plochu střechy zámku, do dálky červeně svítící svou pálenou krytinou, se tehdy začalo říkal obci Červené Poříčí.

Brzo po Bílé Hoře  byl majetek panu Mikuláši II. Šicovi z Drahenic (stoupenec českých stavů a krále Fridricha Falckého) ze dvou třetin zkonfiskován a statek připadl královské komoře. Skládal se z Poříčí, Kokšína, Borové, Vřeskovic, Dolního Třebetína, Vosího, Oplotu, Horního Třebetína, Nedanic, Nedaniček, Kbel, Jína, Zeleného, Kaliště a krčmy v Nezdicích. Statek byl odhadnut na 87 127 kop grošů míšeňských.

Roku 1623 jej koupil plukovník Filip Adam z Kronberku. Po něm se také Poříčí jmenovalo Korunní. Pánové z Kronberku, kteří získali později hraběcí titul, se ještě jazykově asimilovali s českým pobělohorským prostředím, jak svědčí i česky psaná prodejní smlouva tří slečen-dědiček (Pozůstalé dcery Magdaléna Isabela, Marie Diana a Emanuela Maxmiliána po hraběti Otovi z Kronberka, zemřelém v roce 1692.) tohoto rodu z roku 1707.

Od Filipových dcer koupil roku 1709 panství Jan Jiří z Haubenu, který přikoupil ještě Roupov, ale v r. 1716 padl jako císařský generál ve válce s Turky. Panství zdědila dcera Františka Augusta provdaná za hraběte Norberta Thörringa von Jettenbach. Panství Červené Poříčí a statek Roupov byly spojeny v jeden celek roku 1752 za této majitelky.

Thörringové patřili rovněž mezi starou bavorskou šlechtu a udržovali čilé styky s Bavorskem včetně kurfiřtského dvora v Mnichově. Svědčí o tom řada příslušníků vysoké bavorské šlechty i vysokých hodnostářů mnichovského kurfiřtského dvora, kteří bývali zváni na křty jak hraběcích dětí, tak i dětí vysokých zámeckých úředníků.

Za Thörringů tu asi na zámku panoval docela rušný společenský život. Vedle zápisů různých zajímavých kmotrů z matrik to potvrzují i ojedinělé zmínky z jiných zdrojů. Na jaře roku 1731 tu byla například hraběnka Isabela Černínová, rozená z Westerloo, choť hraběte Františka Josefa Černína, na ,,granátnickém plese“. Podobné plesy tu byly asi častěji – granátníci, jak důstojníci, tak i prostí vojáci, bývali také často kmotry i svědky při křtech a svatbách po celých několik desetiletí v 18. století. Matriky prozrazují, že Thörringové tu měli i své dvorní trubače.

Roku 1759 přešel statek z hraběnky Františky Augusty Thörring von Jettenbach (odjela dožít do bavorského Mnichova) na jejího syna Josefa. Panství bylo prodáno roku 1763 v dražbě bavorskému vévodovi Klementu Františkovi a ten je začlenil pod ústřední správu svých statků.

V držení bavorského rodu zůstala statková doména včetně Červeného Poříčí do roku 1803, kdy přešla na sekundogenituru habsburského rodu, a to na Ferdinanda III., kurfiřta salzburského, který se stal roku 1814 velkovévodou toskánským. Podle rodinných ujednání Habsburků, převzatých později do smlouvy vídeňského kongresu, byly bývalé statky toskánských velkovévodů včetně Červeného Poříčí určeny pro vnuka císaře Františka I., Františka Karla, vévodu zákupského, syna císaře Napoleona, a do jeho plnoletosti je měl užívat Ferdinand III., velkovévoda toskánský. V případě předčasného úmrtí vévody zákupského měla panství připadnout jeho bratrancům.

V roce 1832 po smrti Františka Karla, vnuka císaře Františka I., přešla majetková država na Leopolda II. toskánského vévodu, který ji držel až do roku 1847.

Zámek spolu s celým panstvím se ještě před polovinou 19. století stal součástí korunních statků. Panství mělo podle Sommera celkem 22 poddanských vesnic a městečko Roupov. Správní středisko dominia se nacházelo v Červeném Poříčí.

Základ hospodářství panství tvořilo tradičně tak jako jinde zemědělství, pro něž zde byly vyhovující podmínky. Dominium mělo celkem 10 poplužních dvorů, z nichž sedm bylo v režii majitele a zbývající byly pronajímány. Kromě rozvoje rostlinné výroby věnovala vrchnost pozornost i chovu dobytka a ovcí. Z ostatních odvětví hospodářství panství je nutné připomenout pivovar v Červeném Poříčí, panskou pilu a mlýn v obci Jíno a lom na vápenec, o který musela vrchnost vést spory s klášterem v Chotěšově.

Po vzniku Československé republiky přešel pak logicky do státního majetku, odtud pod Ústřední ředitelství státních lesů.

Po 2. světové válce zůstal zámek ve státní správě, časem se stal sídlem lesního závodu pod Krajskou správou lesů. V roce 1990 patřil Západočeským státním lesům, lesní závod Přeštice.

V roce 1997 právo hospodaření přešlo z Lesů České republiky, národní podnik Hradec Králové, na Památkový ústav Plzeň, právo vlastnické zůstalo i nadále České republice.